Prosinec 2011

Sněhová koule

29. prosince 2011 v 22:41 | Lindsey |  • Moje pokusy v PS
A je tu další můj pokus o postup dle návodu. A jako obvykle to nevyšlo. Pár příliš složitých částí jsem vynechala, dala špatný přechod, příliš tmavou barvu... a voilà! Vznikla další spatlanina ála Lindsey. Abych si zas tolik nekřivdila, dívat se na ni dá, nicméně nadšení z dopravních značek nesahá ani po kotníky. Nu, což. Dokonalost je nudná, ať žijí nedostatky!
 

Dopravní značky

28. prosince 2011 v 23:34 | Lindsey |  • Moje pokusy v PS
Na internetu se mi podařilo objevit několik dobrých návodů do Photoshopu. Tentokrát se nejedná ovšem o to, jak používat jednotlivé nástroje, nýbrž rovnou o určité objekty. Dle mého se jedná o tu lepší variantu, navíc se moc ráda naučím něco nového. Bohužel některé části byly pro mne až příliš těžké na pochopení, tak jsem si musela postup trochu poupravit x) I tak si ale myslím, že výsledek stojí za to! :)
 

Mrtvý bod

27. prosince 2011 v 15:25 | Lindsey |  • Milý deníčku...
Na něm jsem právě uvázla. A nemyslím jen život, i když ten taky stojí poslední dobou za dvě věci. Jde o rekonstrukci. Sice jsem si krásně naplánovala, co a jak předělám, ale jaksi mě nenapadlo, že mne opustila inspirace. Nový design se mi sice vážně líbí, ale horší je to s rozcestníky. A když jsem je konečně vymyslela tak, že s nimi mohu být spokojena, nakonec se opět objevily mé sklony k debilitě. Já už vážně nevím, čím jiným by to mohlo být. Třeba mám v hlavě jen seno a nakonec si mohu za všechny své problémy sama. Třeba jsem vážně tak nesnesitelná. Bůhví. Nicméně to nic nemění na faktu, že jsem si to já blb neuložila v psd, nýbrž v png. Chytrá hlavička. A dělat vše od začátku? Těžko se mi podruhé povede, abych byla s něčím spokojena. K tomu všemu mi už neskutečně leze na nervy tento design. Jestli ho v nejbližší době nezměním, tak asi začnu nenávidět jeden ze svých nejoblíbenějších filmů. A to bychom nechtěli, že?
 
No a k svátkům klidu a míru. Jak jste si je užili? Našli jste pod stromečkem vše, po čem vaše srdce toužila? Já vše a ještě něco navíc. Povlečení a osušku s Harrym Potterem, asi 7 knížek, oblečení, sluchátka k notebooku, hafo kosmetiky - především B. U. sprchové gely a parfém Forbidden Rose od Avril Lavigne. Jak božsky voní ♥ A jako bonus obrovský plakát True Blood a 2. sérii seriálu na DVD, kterou jsem vyhrála někdy v červenci. Už jsem myslela, že snad nepřijde. Každopádně poté probíhala celý den True Blood jízda x) Už mám pro ně vyhrazené speciální místo v polici. Booože, jak já miluju to menu ♥
 
Teď musím jít na chvíli předstírat zájem o školu. Jasně, každý rok jsem na úkoly kašlala, ale když se máme našprtat 3 otázky z ekonomiky, vypracovat jednu z účetnictví a jako bonus 15 knih na češtinu, přičemž já mám hotové pouze 3, tak opravdu není zbytí. Alespoň snaha musí být, když už nic jiného. Tak zatím.

Rekonstrukce

21. prosince 2011 v 17:33 | Lindsey |  • Milý deníčku...
Rekonstrukce. Opět. Jelikož bych zde ráda normálně fungovala, není zbytí. Velké plány a nakonec ticho po pěšině. Jako obvykle. Nejen, že nedokáži vymyslet rozcestníky, ale jsem naprosto v háji s designem. Žádné nápady a abych někoho kopírovala? Pěkně děkuji. Ano, jsem ještě nepříjemnější než obvykle. A to je co říci. Prostě mě štvou všichni okolo. Pomlouvají za zády, stále si na něco hrají a na nikoho není spolehnutí. Hlavně, že se kamarádíme od dětství, že. Pak jednomu něco přelétne přes nos a druhý na mě normálně kašle. Navíc, já huba nevymáchaná, jsem se tak trochu prokecla o blogu. Naštěstí adresu jsem ji vyzvonit nestihla. To by mi tak scházelo. Již se mi to povedlo v prváku. Zkrátka rychleji mluvím než myslím. Patří mi to.
 
Jdu pokračovat v márném pátrání po sebemenším náznaku inspirace. See you again, dudes.

Ach, ty kopírky!

20. prosince 2011 v 18:18 | Lindsey |  • Milý deníčku...
Já vážně nevím, co jsem si od toho představovala. Snad, že si konečně po převelice dlouhé době užiju své, nyní již bývalé, závislosti. Oddech od všech stresů. Místo toho se rozčiluji stejně jako normálně. Cožpak je to tak těžké vymyslet si něco vlastního? Nejspíš ano. Kopíráci vždycky byli, jsou a budou. Stejně jako mě v dětství štvalo, jak všichni napodobují mé kreslení, nyní prakticky vše. Od oblečení přes fotky až po grafiku. Žel, nemám na mysli pouze blogaře, i když těch se najde celkem dost. Jasně, stará záležitost, ale i nyní, když si na tu **** vzpomenu, se mi ježí chlupy na těle.
 
Rozčilovat se tu asi nemá smysl. Nemohu nic než ty chudáky bez vlastních nápadů politovat. Je mi vás opravdu líto, protože žít bez špetky fantazie se musí vážně špatné.
 
btw. Jestli jste si mysleli, že se mě zbavíte, tak jste se hluboce mýlíli. Plánuji tu nějakou dobu strašit.

A je to za mnou

11. prosince 2011 v 17:12 | Lindsey |  • Milý deníčku...
Bože, to už je doba! Když tak čtu svoje plky o maturáku a podobných hloupostech, tak se vážně musím smát. Jak jste si asi spočítali, tak už to od něj pár týdnů bude. Ač jsem tomu sama nevěřila, nakonec jsem vše ve zdraví přežila. Celé se to totiž tak nějak podělalo. Doslova. Nervozita většiny mých spolužaček se mě netýkala, nicméně když jsem se probudila s běhavkou, tak nervozita přeci jen přišla. Nadopovaná prášky se tombola zvládnout dala a nafukování dvou tisíc balonků se mi podařilo díky kadeřnici vyhnout. Oba dva kompresory totiž nefungovaly.
 
Na ples se mi povedlo dorazit na poslední chvíli. Další úžasná komplikace. Nicméně při nástupu se mi nepovedlo slítnout ze schodů, a to je hlavní. Při zkoušce jsem se na nich málem přerazila, protože trpím závratí. Ale nakonec jsem přežila. To, že jsem svým brzkým začátkem a nasledným zabržděním, abych nakonec stejně vyrazila dříve, rozesmála sál není podstatné. Nakonec to bylo stejně přehlušeno bouřlivým potleskem, který jsem už nevnímala, stejně jako libé tóny Intra od The XX. Při sbírání peněz mi byla zničena sklenička náletem mincí a u kytičky se mi zlomil stonek. Ještě, že těch sklenic nakonec vzali více.
 
Půlnoční překvapení bylo už v pohodě. Pokud tedy nepočítáte, že zatímco andělé měli vymakaný tanec, my ďáblíci jsme se kroutili, jak se nám líbilo. Nikdo nebyl schopný si pořádně zapamatovat kroky. Ale naprosté většině lidí, to bylo naprosto ukradené. Kromě jedné holky, která se ze žalu opila, byli od nás všichni ve veselé náladě. Mně se povedlo přiopít až po půlnočku s kamarádem z dětství. Super. Tolik let jsem ho neviděla a žila v domnění, že už mě ani nepamatuje. Nakonec jsem to byla já, kdo se snažil matně si vzpomenout, kdy že to vlastně bylo naposled. Nakonec jsem mu vykládala, jak mě strašně vytočil tím, že se odstěhoval. Prokecali jsme něco okolo hodiny u baru. Za tu dobu ho ta jeho stihla třikrát skontrolovat, přičemž si poté nenápadně sedla naproti nám, hlavička.
 
Ples se tedy k mému překvapení vážně vydařil. Domů se mi povedlo dorazit někdy ve čtvrt na šest. A to jsem se bála, že nevydržím do půlnoci. K smíchu. Stejně jako lichotky, jak mi to sluší, i když mi připadá, že na fotkách mám dvakrát takový zadek. Ale co. Aspoň ksicht vypadá obstojně, tak nač řešit takové malichernosti. A jinak? Ve škole přituhuje, maturitní otázky nestíhám vypracovat, natož se naučit. Zkuste za jeden rok změnit celoživotního lenocha. A bude hůř.
 
Nesledujete náhodou někdo Once Upon A Time? Moje nejnovější posedlost ♥ Když mají téměř všechny seriály pauzy, tak jsem si našla novinku. Naprosto úžasný námět a k tomu princ Krasoň ♥ Pardon, James. Už aby to dal se Sněhurkou zase dohromady :-/
 
To je asi tak vše k mé osobě. Kdybyste měli zájem o grafiku či video, tak mě najdete na tumblr.com. Nevím, kdy budu mít čas nebo spíše chuť něco zmatlat, takže zatím.